Otázka zní

Zahodila a promarnila jsem svůj život, když jsem se stala matkou a vzdala se svých snů a bojovala za sny svých dětí? A jediným mým snem se stalo jejich blaho a radost. A je za dost, toto zadostiučinění, že stojí na cestě životem -

- jako pracovití, poctiví a empatičtí s trochou sebevědomí jít pořád vpřed a nikdy dozadu i když vím, že mě tam vzadu jednou nechají stát. Mohla jsem - kdysi - dělat to a ono, být čímkoli a já se rozhodla. Dnes jsem se zastavila a řekla si, že je na čase se podívat na své sny. Jsou splněny. Je to skvělé, ale stačí to? Co teď? Je konec, nebo budou třeba vnoučata, která budu také vést životem, no tohle, už přeci není na mě, říkám si.

Představuji si, že bych měla kariéru, no třeba jako malíř obrazů, lidé by se chodili potěšit, uklidnit nebo jinak protříbit své emoce u mých obrazů. Nebo jako spisovatel. Lidé by si četli mé příběhy, ve kterých by hledali střípky svých životů. Mohla jsem být tanečnicí, tak lehce se vznášející, že by lidé při pohledu na můj tanec, tajili dech. Nebo kosmonautkou, která jako jedna zmála, bude mít možnost, vidět vesmír na vlastní oči. Nebo snad jako vědec přispět nějakým svým dílem do skládačky vynálezu, nebo léku. Teď už je na něco podobného pozdě, teď už jen z povzdálí mohu pozorovat ten cvrkot ostatních a také těch nových co teprve přicházejí do života. Někdy se tak zarazím a říkám si, proč ten či onen zachází se svým životem, tak či onak. Vždyť život uteče tak rychle.

Dnes jsem viděla bezdomovce, tak sladce se tulil v tramvaji k okénku. Pod nohama srolovanou novou tenkou matraci v igelitu a špinavou igelitovou tašku, plnou divnejch věcí. Tvářil se sladce. Seděl na teplé tramvajové sedačce, pod sebou měl celý svůj majetek co má na světě a začal podřimovat. Lidé se na něj dívali. Jako na obraz z divadelní hry. On se probral, zašťoural se v nose a vyndal noviny, kousek utrhl a to co vyndal z nosu otřel do novin. Nevím, zda je před tím četl, nebo je jen vytáhl z koše. Mladík co stál nad ním, měl semišový kabát a kožené boty, drahý mobil v ruce. Držel se tyče a prohlížel si staříka. Říkám si, co když to byl redaktor těch novin, do kterých si ten stařík utřel svůj chrchel, řekl by mu nebo zeptal by se jestli si je před tím přečetl? Jestli pak tenhle bezdomovec také cinkal klíčema na Václavském náměstí, za tu lepší budoucnost. Třeba si to takhle přál, prožít svůj život, to ví jen on.

Otázka zní, nepromarnila jsem svůj život tím, když jsem se rozhodla stát se matkou celou svou duší. Já vím, že rozhodně nepromarnila, bylo to mé přání, které se mi splnilo. Někdo je malíř, baletka, kosmonaut či herec a já jsem pyšná maminka.