Osudové setkání

Příběh našeho života se podle mě řídí našimi rozhodnutími, přesto jsou chvíle, kdy nám osud nebo sudička do cesty pošle tytéž lidi, se kterými jsme se již ve svém životě potkali. Jakoby to mělo být osudové potkání či setkání lásky

Příběh našeho života se podle mě řídí našimi rozhodnutími, přesto ale jsou chvíle, kdy nám osud nebo sudička do cesty pošle tytéž lidi, se kterými jsme se již ve svém životě potkali. Jakoby to mělo být osudové potkání, setkání, láska. Co kdybychom tenkrát zůstali spolu a založili rodinu, tak dnes byli bychom také na stejném místě s tímto člověkem?

Byl krásný slunný den. Stvořený na procházku, alespoň podle mé nové přítelkyně, která mě nenechá chvíli v klidu. Pořád vymýšlí nějaké výlety, či kino, divadlo, plavání či pink ponk, a když ne tohle, tak alespoň malou procházku. Byli doby, kdy bych za to byl nesmírně rád, jenže jsem dospěl do věku, kdy podobné aktivity mě tak nebaví nebo unaví až hrůza. Raději odpočívat ve stínu s vychlazeným pivkem, to je aktivita, která mě neomrzí a naopak nabije energií. No a ten krásný slunný den, mě zase a opět má přítelkyně vytáhla na výlet. Chtěla jet na hrad. Už jen ta cesta sama o sobě je dost vyčerpávající, natož pak pochodovat kolem hradu a být milý a usměvavý, plný živé energie, když na vás pere slunce. No a jak tak jdeme kolem hradeb a já myslím upřímně na sklenici chlazeného pivka, na to s jakou láskou ji pomalu vypiju, se přímo v mém zorném poli objeví – Ona. Jde s nějakým mužem, jdou přímo proti nám, takže si ji můžu, prohlédnou na pár vteřin zblízka. Zestárla, ale je to ona, tedy asi je to ona. Takhle by asi vypadala třicet let po našem sňatku, kdyby si mě vzala. Moje první láska. Dělal jsem jako, že se chci podívat po okolí a zastavil jsem se a otáčel jsem se. Má přítelkyně si ničeho nevšimla, vzala to zcela přirozeně a také se otáčela, aby se porozhlédla po okolí. No a tak jsem se otočil za svou první láskou a prohlédl si, s kým jde. Byl to chlapík střední postavy, v bílé košili a s kloboukem jaký nosí hoši na divokém západě a pod ním vykukovaly prošedivělé vlasy. Taky žádný mladík, pomyslel jsem si s úšklebkem. Zamyslel jsem se, mezi tím mi má přítelkyně něco vyprávěla, a já kýval hlavou. Mé myšlenky však byli jinde. Přemýšlel jsem, jestli i má první láska mě poznala, jestli si vůbec někdy na mě vzpomene. Vždyť ona pro mě byla tehdy opravdu veliká láska, která se mnou určitě bude až do konce našeho života a teď jde naproti mně po třiceti letech a je to úplně cizí ženská s nějakým  podivným chlápkem. Ale asi to nebude její muž, choval se, jakoby byli spolu na prvním rande. Měl od ní odstup a něco ji vyprávěl a díval se na ni upřeně, nespouštěl z ní oči, tak se nechovají manželé ani milenci. Tak se chová chlap, co chce ženu zaujmout. Má přítelkyně přestala mluvit a zastavila se u zídky a koukala do okolí. To mě vrátilo do reality. Tak jsem se zapojil do hovoru a po chvíli bylo zase vše v poklidu, ovšem ne na dlouho. Sešli jsme na konec cesty, před námi bylo pár schodů a pod nimi park a na kraji parku lavička a na té lavičce seděli ti dva.  No to snad není možný, hrklo ve mně. To je snad osud nebo co. Zíral jsem na ně. Má přítelkyně se jemně ke mně naklonila šeptla : “tyhle dva už jsme potkali, to je divné, viď“. Udělal jsem pár kroků směrem od nich a zastavil se, jako, že mě zajímá krajina okolo. Víc než krajina mě zajímali ti dva. Nakonec jsem řekl, že mi přijde ta paní, jako bych ji už znal. Asi jsem ji vážně znal. Přítelkyně tlumeně řekla, že ji zas přijde ten pán povědomí. Chvíli jsme tam postávali, koukali po okolí a já neustále pokukoval směrem k té lavičce. Jenže život se nedá vrátit a přijít k cizí ženě, která notabene sedí s nějakým mužem a zeptat se, hej nejsi ty tamta co před třiceti lety si odmítla stát se mojí ženou? A tak po pěti minutách postávání jsme se rozhoupali a šli dál. Jen mě napadá, jestli si moje přítelkyně na mě něčeho všimla. Asi ne a to je dobře.

Jenomže já, tedy jako jeho přítelkyně jsem si toho všimla až ve chvíli, kdy mi to řekl, protože sama jsem měla co dělat se svými vzpomínkami. Jak už bylo řečeno, byl to krásný den a já jsem se chtěla někde projít, něco vidět a nesedět a nekoukat zbůhdarma do nikam. Jeli jsme s přítelem na hrad. Bylo mi jasné, že se mu nebude chtít a že bude unavený a ztrápený ze sluníčka. Tentokrát, ale navrhl výlet na hrad on. To bylo milé překvapení. Když jsme dojeli na hrad a šli podél hradeb, probírali jsme naši dovolenou, jestli někam vyjet, či ne. A najednou proti nám šla dvojice, kráčeli vedle sebe, on na ni mohl nechat oči a vyprávěl živě nějakou historku, ona se podívala směrem k nám a prohlídla si nejprve mého přítele, pak mě a pak zas jeho. Byla středně vysoká, spíš štíhlejší, barva vlasů, neurčitá mahagonová a v obličeji tisíc vrásek, přesto namalovaná. Musela jsem si ji prohlídnout, protože muž, který vedle ní šel, byl muž, kterého jsem před lety důvěrně znala. Nebo to snad není on? No třicet let to už je, říkala jsem si, takhle by asi vypadal, je si podobný, a ty prošedivělé vlasy co mu čouhají z pod klobouku, hm takhle asi vypadá muž, co mě žádal o ruku, když mi bylo jednadvacet. Zastavila jsem se, jako že mě zajímá krajina okolo, naštěstí i můj přítel se zastavil a díval se kolem dokola. Já se zaměřila na dvojici, která se od nás vzdalovala. Jsou to vzpomínky, které mi v paměti vystřelují jedna za druhou. No nic, řekla jsem si a pomalu jsme šli dál. Něco jsem povídala, aby se nezdálo, že myslím na něco jiného. Přítel se po dlouhé odmlce najednou přidal do hovoru a já za to byla ráda, protože jsem měla myšlenky jen na muže v bílé košili a jeho asi ženu, nebo přítelkyni. Přemýšlela jsem, jak se k sobě nehodí. A najednou, když jsme scházeli pár schodů do parku, jsem je zahlédla, jak sedí na lavičce proti nám. Hrc. Tak a zas jsou tu. Nějak ta věta ze mě vystřelila. A tak jsem se naklonila ke svému příteli a zašeptala, tyhle dva jsme už potkali. Koukala jsem na ně.  Opravdu, je to asi on. Je stále pěkný. A jak kouká na tu ženu vedle sebe, tak zaujatě, jako kdysi na mě. Soudím, že jsou na prvním rande. Asi je rozvedený. Zajímalo by mě, jaký měl život, co dělal a kde bydlí. Zastavili jsme se kousek od nich. Můj přítel se rozhlížel a povídal ani nevím co. Bylo mi to jedno, vše jsem odkývala a myšlenky se mi v hlavě stále vraceli k té dvojici. Přála jsem si, aby se ten muž otočil směrem k nám, abych mu viděla do tváře, jenže on neustále koukal na tu paní a přes jeho klobouk jsem mu do tváře neviděla. Napadlo mě, jestli to nedělá schválně, třeba nechce, abych mu viděla do tváře. Třeba mě poznal a nepřeje si se mnou mluvit. No vždyť je to třicet let. Stáli jsme na místě asi pět minut. Neustále jsem celou dobu pozorovala a hodnotila tu dvojici. Napadali mně myšlenky, co kdybychom se tenkrát vzali, byli bychom spolu ještě dnes? Kde bychom asi bydleli a kolik dětí bychom měli, pokud bychom nějaké měli. Byli bychom spolu dnes na tomto místě v tuto chvíli ? Bylo mi jasné, že takhle tu stát do večera nemůžeme a také, že to není fér vůči muži, který je tu semnou. Najednou jsme se, já i můj přítel otočili, tak zvláštně, současně a odcházeli od té podivné dvojice. A za našimi zády seděli na lavičce dva cizí lidé.

Ano, ta paní na lavičce se dívala, jak odcházejí. Smutně se koukala na ten obraz, první lásky, kterou tak bezhlavě zavrhla, vždyť měla tenkrát celý život před sebou, nepoznaný svět a kariéru, nechtěla být hned něčí ženou, chtěla žít za sebe. A dnes ho potkala. Asi je tu se svou ženou, tou, která ho neodmítla jako já. Třeba bych tu dnes byla na procházce s ním, říkala si. Třeba bychom spolu byli dodnes a můj život by nebyl tak prázdný. Ten pán co tu vedle mě sedí na lavičce, je asi hodný. Vypadá to, že se mu líbím. Povídá mi tu se zaujetím příběh svého života. Vidíme se dnes poprvé. Potkali jsme se na seznamce. Moc normálních lidí tam nebývá. Myšlenky té paní se neustále vrací k muži, kterého před chvílí potkali. Je stále moc pěkný, kdyby tu byl sám a já sama, určitě bych ho oslovila. Chtěla bych vědět, jak se má a jestli byl ve svém životě šťastný. Kolik má dětí, pokud je má a jestli cestoval a co jeho kariéra. Místo toho tady musím poslouchat plky nějakého cizího chlapa. Viděla sama sebe, jak utíká za svou první velkou láskou a nechává tu sedět na lavičce toho neznámého. Pak ji napadlo, že by o to asi nestál, vždyť se neviděli třicet let. A ta, se kterou šel, nebyla nijak ošklivá. Ale zase vypadali jako manželé po třiceti letech, co se mají rádi, ale vášeň vyprchala, ani za ruce se nedrželi. Kdoví jak to je. A tak zůstala sedět a dál poslouchala toho cizího muže.

A ten muž v klobouku, tak ten byl šťastný. Seděl vedle ženy, kterou právě poprvé potkal. Seználili se na seznamce. Když ji poprvé zahlédl, okamžitě se zakoukal jako malý kluk. Musím ji zaujmout, přemýšlel, co bude vyprávět, aby se nenudila, jak se poprvé představí, na tom záleží, chtěl by ji znovu vidět. Byl tak dlouho sám. Tak moc se snažil, až úplně přehlížel svět kolem sebe. A tak mu utekl pár, který šel proti nim. Utekl mu pohled ženy, která byla jeho láskou z mládí. I pohled muže, co si prohlížel se zaujetím jeho novou známost. Netrápili ho vzpomínky, myslel na to, jak zaujmout tu, která sedí vedle něj. Líbila se mu. Ani netušil, jak se ona dívá za jiným.