Já vám toho psa nakopnu
Naprosto neuvěřitelný a otřesný zážitek při venčení osmiměsíčního štěněte bígla.
Seděla jsem se svou dobrou známou v kavárně. Před sebou každá pořádný hrnek horké a voňavé kávy s malým dortíkem. Řekla mi, že si musí dát něco sladkého proti stresu, a podívala se na mě tak vyplašeně, až mě to zarazilo. Copak se ti prosím tě stalo, zeptala jsem se. Snaha najít klidný tón hlasu se mi asi nezdařila. Odpověděla mi okamžitě. Tak tomu neuvěříš, co nám se stalo při venčení psa! Její hlas zněl otřeseně a do klidného měl dost daleko.
Já vám toho psa nakopnu…to uvidíte. Tahle věta mi zní v uších a nemůžu se jí zbavit. Přichází po ránu hned po probuzení, následuje pocit bezmoci, že neochráním ani dceru ani psa. Svěřila se mi.
Proč jsou někteří lidé ve jménu svého dobra a vlastní pravdy, tak zlí, napadalo mě. Ale vezmu příběh od začátku.
Sobotní zimní odpoledne, bylo sice chladno, ale slunce se na chvíli ukázalo a tak Karolína šla za svou dospělou dcerou a domluvily se, že vezmou své osmiměsíční štěňátko ven. Je to štěně bígla. Daly ji jméno Šmudla. Je, jako každé štěně, hravá a ráda objevuje svět a věci i lidi kolem sebe. Zatím měla to štěstí, že poznala lidi hodné, milé a lidskou ruku, která hladí a dává něco dobrého. Ještě není plně poslušná. Na slovo, či zavolání poslechne, jen když se kolem neděje něco lepšího, co by upoutalo její pozornost.
A tak šly na procházku. U lesní cesty pustily Šmudlu z vodítka, je hravá a musí se vyběhat. Je to štěně a tak potřebuje pohyb. Jak jsem podotkla, ještě neposlechne na rozkaz pokaždé. Najednou kousek od nich byla rodina. Žena, muž a dvě děti. Děti měly míč. Šmudla najednou zpozorovala děti, jak si hrají s míčem a pojala nápad si s míčem hrát taky. Běžela přímo za míčem. Nic jiného ji nezajímalo. Packami dorážela do té kulaté věci, a pokoušela ji vzít mezi tlapky, nedařilo se to. Nechápala, proč na ni všichni vřískají, řvou a ten obrovský cizí lidský tvor, co se u ní najednou objevil, si nechce hrát a dokonce je na ni hrubý a bere ji tu kulatou bezva věc, kterou objevila. Chtěla by tu věc zase zpátky a tak šla pořád za chlapíkem.
Karolína na Šmudlu volala a dcera se v okamžení za štěnětem rozběhla. Obě se omlouvaly, že je to ještě štěně, že ještě neumí tak poslouchat, a že si chtěla jen hrát. Jenže muž, vysoký a zavalitý chlapík, byl tzv. od rány. Neměl pochopení ani pro štěně ani pro lidi. Řval a to dost agresivně: „Já vám toho psa nakopnu, to uvidíte." Ony se zase omluvily. Chlapík zas řval. No, on řval pak pořád. Kdo mu vypere kalhoty a že je nakope. Když dcera chytla Šmudlu, a chtěla ji připnout na vodítko, chlapík se zničehonic rozběhl a nakopl dceru do zadnice. A přitom řval, že skope i psa. Karolína se na něj utrhla, co to je za člověka, že kope mladou bezbrannou ženskou. Tak se otočil a chtěl ji dát pěstí do obličeje. Karolína už věděla, že je to agresivní typ člověka a tak při tom pohybu naštěstí uhnula. Naštěstí, protože je menší a drobné postavy. Tak veliký a zavalitý chlap si troufne na dvě ženy.
Dvě děti a žena, které byli s ním, na to všechno koukaly. Karolína se té ženy zeptala: „To vám přijde normální, že tu kope do mé dcery a vy mu nic ani neřeknete?". Žena odpověděla, že je to od nich bezohledné, že mají na volno puštěného psa. A to je důvod kopat do lidí? zeptala se Karolína a s dcerou a psíkem odcházely pryč. On stále šel za nimi a řval, že je nakope obě. Měly strach.
A je to důvod kopat do lidí?
Pravda je zvláštní věc. Každý máme svou. Každý si za svou pravdou stojí.
Ano, měli na volno puštěného psa. Ano ještě neposlouchá na slovo. Ano, neměl košík.
Jenže, bígl není agresivní rasa psa. Je to štěně, nemá úmysl ublížit. A volnost a běhání potřebuje.
Ony měly dát pejskovi košík...
On nemá právo kopat ani do lidí ani do psa. Kdo chce svou pravdu vymlátit a vyřvat není o nic lepší než štěně bez košíku.
Lucie Michalová
Posmrtný život
Je to věčné téma. Posmrtný život. Existuje? Pokud chceme vidět duchy, tak je uvidíme, ikdyž tam nejsou. Kdo chce věřit, tak uvěří. Kdo ničemu nevěří, neuvěří. Pro klid duše tohle téma lidé raději moc neprobírají, protože co kdyby
Lucie Michalová
Budíček
Sny. Krásné. Něžné. Bojovné. Hysterické. Erotické. Budovatelské. Stavitelské. Zdá se, že se nám to jen zdá. Je to jen sen? Nebo touha. Toužíme postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. Sny jsou naše realita.
Lucie Michalová
Láska první a na celý život
Každý jsme ji měli... lásku jako z filmu. Jediná a opravdová. Zdá se, že je na celý život. A ono se po čase ukázalo, že je to letní románek. Tak na odlehčení jarních dní. Všude to pučí. Sněženky krásně kvetou. Tak píseň, chraplavá
Lucie Michalová
A přeci se točí
Nezapomínáme někdy jako národ, kdo jsme a odkud jsme? Kdo byli naši předci a za co bojovali, za jakou pravdu. Za naší rodnou řeč, za naši korunu, za svobodu, ikdyž věděli, že jednoduché to nebude, šli a bojovali všemi prostředky.
Lucie Michalová
Můj blábol
Je neděle a prší a sarkasmus jen srčí. Taková nedělní chvilka nudy. Nedělní blábol na uvolnění mysli. Tak to jednou za čas muselo přijít. Kdo si chce přečíst blábol...hurá do toho. Teda, není to politický blábol, jen osobní.
Lucie Michalová
Já koblížek, koblížek
Je doba masopustu a co tedy něco dobrého na zub. Třeba škvarky, nebo masíčko šťavnaté, křupavě opečené? Nebo koblížek. Buď s jablky, nebo z jogutu, nebo klasický. Takový do zlatova osmažený.
Lucie Michalová
Také máte pěkné vzpomínky...Piky piky na hlavu
Novoroční předsevzetí nemám. Předsevzetí celoroční však ano. Na začátku každého nového roku si vzpomenu, že vlastně byl prosinec, a to je čas, kdy na nic nebyl čas a byla hromada jídla a povalování. Začne kolečko, jako každý rok.
Lucie Michalová
Světlo a tma
Samota na výměnu. Čas čaruje. Láska, namlouvání či milování. Casanova a nebo klidná voda. Strach, pramen vysychá. Jinde se mají líp? Kamarádi? Co je to pravé. Být sám sebou. Malování, čarování. Naučím se malovat. Snad.
Lucie Michalová
Další šance promarněna
Dali jsme vám šanci, říkají a drží v ruce bič od krve. Dali jsme vám šanci, říkají a míří na nás zbraní. Dali jsme vám šanci, jenže umělá inteligence, je rychlejší...Co na tom, že člověk a jeho práce je originál. Rozum a cit.
Lucie Michalová
Má bilance loňského roku
Má soukromá bilance loňského roku. Asi bych se měla ohlédnou za tím, co a jak jsem loni zvládla, či nezvládla. A zamyslet se jak to vidím letos. Jenže to nakonec dopadlo tak, že jsem se hned zasekla na loňském lednu. Takže...
Lucie Michalová
Naděje a štěstí
Kdo chce poznat bezpodmínečnou lásku, pořiď si pejska. Bude tě následovat bez otázek a bez potíží. Když by chtěl jinam než ty, dáš si ho na vodítko, a on se prostě přispůsobí. Vděčně si lehne k tvým nohám a bude se zamilovaně
Lucie Michalová
Proč, proč, proč, pro slepičí kvoč
Jak nás vidí jiní. Jak se vidíme my. Společenské zařazení. Jak nás okolí škatulkuje. Podle čeho. Někdo se nechá a někomu to vadí. Nejhůř to snášejí náctiletí. I dospělý člověk to někdy nechápe, škatulky.
Lucie Michalová
Přítel mi poslal na pomoc svého Boha
Je štěstí dostat po čem toužíme? Sliby se mají plnit, učili nás od mládí, je to však po většinu času, tak nemožné. Deset přikázání. To si vymysleli lidé? Sami na sebe bič? Vlastní tvrdá pravidla si dělá, každý sám v sobě.
Lucie Michalová
Deník stárnoucí ženy - Nakupuj, občane, nakupuj
Nakupuj, občane, nakupuj, zvedneš nám tím státní ekonomiku, sobě tím zvedneš mandle. Všude nás nabádají k nákupu, slevy na nás útočí z leva z prava. Někdy,vám tak přemýšlím, co se stane se všemi těmi věcmi co mám. Tak nakupujme!
Lucie Michalová
Je to láska, nebo co to je
Nevím, co mám napsat, aby to co napíšu, vystihovalo to, co jsem napsala. Napsat něco o lidském vztahu, nebo ani ne o vztahu, jako o propojení jednoho k druhému a jejich míjení. Chtělo by to nějakou muziku, no, co vybrat.
Lucie Michalová
To je podzim u Jezera
Miluji podzim. Někdo ho rád nemá, to nevadí, protože má rád něco jiného. Láska je důležitá. Láska totiž přináší mír. No, abych se vrátila k podzimu, je tak krásně barevný, letos obzvlášť dlouho teplý a klidný, hurá na procházky.
Lucie Michalová
Deník stárnoucí ženy - Přání
Chtěla jsem napsat komentář k článku " Život" ,ale nějak se mi to nevešlo do místa, které je k tomu určené .Tak z komentáře vznikl článek. Inspiroval mě napsat další díl deníku i s básní. Nic vážného, jen život.
Lucie Michalová
Svoboda je plnění svých snů
Když jsme byli malí, měli jsme sny, touhy a chuť objevovat nové. Někteří z nás ji mají stále. Někteří ji zahrabali do hlubin zapomnění. Pamatujeme si vůbec, co vše jsme chtěli objevovat, čím jsme chtěli být a co jsme chtěli vidět.
Lucie Michalová
Soudný den
Prostě soudný den. Přijde. Na každého čeká ten jeho. Bez vyjímek. Neutečeš, neuprosíš, nevokecáš ani nevylžeš. Prostě přijde.
Lucie Michalová
Deník stárnoucí ženy - Sny a svoboda
Tak vám tedy povím, sny jsou pohon našeho života. Každý jsme něčím snili být. Někteří se svého snu nevzdali a dřeli, ovoce jejich snahy je ohromující. Jsou to jedničky ve svém oboru. Všichni. Vzpomínáte někdy čím jste chtěli být?
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 75
- Celková karma 10,19
- Průměrná čtenost 537x