Nevím jak to nazvat

Hledám zdraví, hledám lásku, hledám práci, hledám smysl života aneb pěkná deprese, co do života mi přinese?

Především zklidnění.

Všichni útočí větou“ Rychle, už to mělo být. Nebo, jak to, že to ještě není? Rychle, rychle, šup, šup, ať to už je… Je to všude kolem. V obchodě, u lékaře, v restauraci, (možná u některých z nás i v ložnici), na křižovatce, a co teprve v koloně!! To jsou nervy…

Díky mobilům a jejich aplikacím jsem zastižitelná i na odlehlých místech, nebo místech jako wc. Šup, šup ty to ještě nemáš??? Tak nemám, no. A co s tím uděláš? Pomůžeš mi s tím? Asi ne, viď. Jsou věci, které neuspěcháš a pokud ano, tak se to vymstí. Musíš do toho znovu…

Svět se mi smrkl na práci. Ráno vstát, jít do zaměstnání, pak nákup, vaření, mytí nádobí, uklízení a práce na zahradě, věšení prádla a venčení psa. Honem, honem, honem. Až jsem najednou nechtěla. Nechtěla tak moc, až jsem nevstala. Nechtěla jsem. Nebyl důvod…

Mám v sobě nastavený záchranný bod. Než se uštvat co takhle začít žít??? Zkouším to, znovu si nastavit nová pravidla, sama pro sebe. Jako zajít do kina, procházka v zoo, a konečně zavolat a pak navštívit lidi co mám ráda, na které jsem neměla čas, a moc mi chyběli. Sedět venku do půlnoci a koukat na hvězdy a dýchat volně a svobodně.

Nejde to věčně, to vím. Ale jako start dobrý, ne?