Já přeci nejsem taková!

Vymyšlený příběh. Vymyšlený? Mám o sobě mínění, co bych udělala v určité situaci, jenže, když na to přijde, je všechno jinak. 

Je 5.30, ještě rozespalá jedu metrem do práce. Vagon metra byl poloprázdný, usadila jsem se k oknu,zírala na koleje a dráty míhající se v šeru tunelu. Na jedné stanici, hned jak se otevřely dveře, vrhli se dovnitř tři muži. Všichni na ně zírali. Jen já pořád koukám do okénka. Najednou jsem měla zvláštní pocit, jakoby se změnilo napětí vzduchu, najednou divný šum a vnitřní hlas „pozor“ , podívala jsem se vedle sebe. Všichni kolem mne byli pryč, seděla jsem tam sama..Ve vteřině jsem nebyla ospalá. Všechny smysly jsem měla v pohybu. Mrknu kde jsou ostatní. Všichni cestující v tichosti opustili svá místa a přesunuli se do zadní části vozu. Zas ten divný pocit nebezpečí, ano všichni se báli a nikdo nevydal ani hlásku. Nikdo z nich. Ani ti tři muži. Proboha! Ve vteřině jsem pochopila. V uličce dva z těch mužů leželi na tom třetím a bušili do něj. On se jim dostal ze kleští a utíkal směrem ke mně. Oni si ho chytli a stáhli na zem a znova do něj bušili. Dostal se zas úskokem mezi ně a běžel k lidem do zadní části vozu. Ti se rozestoupili. Bylo ticho, jen vzduch byl plný strachu. V nastalém zmatku jsem si všimla, že přijíždíme do stanice. Ti dva si ho zas chytli. Měl jen košili, ani bundu už neměl. Jeden z nich mu dal pěstí rovnou do nosu, Na jeho bílé košili se objevila krev. Vrátil úder takovou silou, že je to překvapilo. V tu chvíli, vlak zastavil ve stanici, dveře se otevřely a on se hbitě prosmekl mezi nimi a ven z vagónu. Jen na sebe mrkli a vyběhli za ním. Dveře vagónu se zavíraly, lidé se pomalu vraceli na svá místa. Ještě na tvářích měli strach, zmatek, údiv. Jak vlak opouštěl stanici, ještě jsem zahlédla, jak za ním běží. Doháněli ho, když v tom se jim otočil a vběhl do vagónu na druhé straně, co zrovna přijel. Chytli se dveří a rozevřely je a vlezli za ním. Náš vagón vjel do tunelu. Bylo ticho, všichni koukali buď na zem nebo z okna. Na další stanici nastoupili další lidé a ve vagónu nastal normální cvrkot a napětí se pomalu rozpouštělo. Celý den jsem měla zvláštní pocit. Strach.? Nejenom. Uvažovala jsem „Nikdo nepomohl, ani já. Jenže, jak bych mu pomohla? Znali se a vyřizovali si něco mezi sebou? Jak to s nimi asi dopadlo? Jsou někdy chvíle, kdy si vzpomenu. Byly to nejdelší dvě minuty v mém životě. Ten pocit bezmoci a strachu o holý život, který jde až do morku kosti.